Privatizace

Velmi důležitým činitelem bezprostředně ovlivňujícím další rozvoj ocelářské výroby v České republice byla a je i nadále privatizace. Zásadním byl vztah privatizace a restrukturalizace (a jeho řešení) spolu s diskutovanou rolí státu. Od r. 1993 - v duchu vládního prohlášení získala prioritu privatizace s tím, že noví transparentní vlastníci dokáží restrukturalizaci realizovat.

 

Pro podniky hutnictví má tato cesta řadu úskalí a praxe zejména z let 1993 až 1995 tato úskalí potvrdila neúspěšností privatizace v důsledku podcenění kritérií a podmínek veřejných soutěží (nabídnutá cena nemusí zdaleka charakterisovat kvalitu business plánu), ale i ne zcela kvalitní legislativou (např. kontrola realizace, privatizační úskalí a negativní příklady).

 

Přestože se v privatizaci ocelářského průmyslu projevoval negativně už samotný fakt, že privatizace tohoto odvětví průmyslové výroby je všeobecně obtížnější a to zejména z pohledu značného objemu kapitálu, lze konstatovat, že se tato privatizace u řady podniků rozeběhla a zrealizovala. Ve Slovenské republice byla prakticky vyřešena kuponovou privatizací. V českém hutnictví se na kuponovou privatizaci dostalo prakticky až v tzv. 2. vlně v roce 1994. Vláda přihlédla k názoru, že ocelářský průmysl- zejména jeho základní výroby u integrovaných podniků - není účelné majetkově plně rozdělit na desetitisíce drobných vlastníků akcií, a proto byl i pro probíhající 2. vlnu vymezen podíl cca 30% majetku těchto podniků. Standardní metody privatizace však mají v hutnictví význam, neboť spojují privatizaci s restrukturalizací- což je potřebné pro současnou situaci hutnictví.

 

V menších ale i ve velkých podnicích již došlo k zeštíhlení (outsourcing) cestou oddělení celé řady aktivit a k jejich privatizaci. Podniky se organizačně (i se získáním právní subjektivity) rozčleňovaly a celkově "zeštíhlovaly".

 

Použité metody privatizace se ukázaly někdy i problémovými. Zejména aspekt vysokých privatizačních cen nad nominální cenu akcií (mnohdy i více než dvojnásobně) zatížil neúnosně podniky, zhoršil nejen jejich konkurenční schopnost ale někdy i ohrozil samotnou existenci podniku. Příkladem mohou být Poldi ocel, Válcovny trub Chomutov.

 

Co je však při privatizaci podstatné, je fakt, zda privatizace přinese podniku zdroje financování, ale i nutnou restrukturalizaci.

 

V samých začátcích je náš mimobankovní trh a s tím spojené obtížné získávání jak primárních tak sekundárních zdrojů (emise akcií, obligace a j.). První kroky však již byly učiněny (obligace VÍTKOVIC, a.s., Nové hutě, a.s., Třineckých železáren, a.s.), potřebám restrukturalizace to však nedostačuje.

 

K dosavadnímu průběhu privatizace ocelářství lze konstatovat, že prodej podniků se zatím realizoval spíše cestou prodeje jednomu vlastníkovi, ať již byla jeho právní podoba jakákoliv. To samozřejmě u velkých integrovaných celků znamená problém vůbec takového zájemce najít. Proto se vláda rozhodla u obou dosud jen zčásti privatizovaných integrovaných podniků (VÍTKOVICE, a.s. a Nová huť, a.s.) uplatnit nový postup privatizace založený na předkupním právu současného managementu ve výši 1 + 10 %, vázaném na splnění úkolů v restrukturalizaci. Zahraniční kapitálová účast vyplývající z privatizace je v českých ocelářských podnicích malá. Z hlediska podílnictví je významná u Sandvik Precision Tubes a ŽDB.