Úvodní charakteristika

Ocelářský průmysl České republiky dokázal v uplynulých letech, že patří k těm výrobním odvětvím, která umí svou opodstatněnost prokázat i v podmínkách tržního hospodářství.

Vstupoval do období své transformace, která probíhá jak změnou vlastnických vztahů, tak formou restrukturalizace ve velmi ztížených odbytových podmínkách, vytvářených výrazným útlumem poptávky oceli téměř na celém světě. Právě v těchto podmínkách, kdy prosadit se na trhu je obzvlášť obtížné, dokázal management ocelářského průmyslu ČR aktivní obchodní politikou v různých regionech světového trhu své místo upevnit a zajistit v nich nárůst odbytu své produkce, mnohdy i za finančních obětí spojených s úhradou dopravného do vzdálenějších teritorií. Vcelku, vezmeme-li v úvahu, že se tím na druhé straně podařilo eliminovat značnou část negativního vlivu fixních nákladů, protože se využití kapacit výroby podařilo udržet na ekonomicky únosné mezi, a s vědomým využitím některých komparativních výhod jako je nízké odpisové a mzdové zatížení, se na rozdíl od zahraničních ocelářských podniků ve vyspělých zemích - např. v Evropské unii, které se postupně dostávaly do ztrát, podařilo udržet v ocelářských podnicích ČR ziskovost. Tato ziskovost však byla zčásti vykoupena zpomalením procesu restrukturalizace a ovlivněna zejména proexportním kurzem koruny. Exportem i po rozdělení federace byly dále získávány prostředky a byl vytvářen potřebný finanční i sociální prostor pro restrukturalizaci.

Svízelná však byla a i doposud je situace výrobců trubek. Zde se nemohlo podařit výrazněji umístit dostatečný objem výroby na zahraničních trzích, neboť to ohromná převaha nabídky nad poptávkou na světových trzích neumožnila a intenzívnější vliv odpadnuvších vývozních možností do zemí bývalého SSSR nebylo možno dostatečně nahradit.

Situace ocelářského průmyslu České republiky byla již nepochybně vedle specifických vlivů národního průmyslového odvětví ovlivňována vlivy stavu ocelářského trhu ve světě a v jeho jednotlivých regionech.

Ocelářský průmysl v České republice řešil a ještě řeší prioritně privatizaci a musel souběžně hledat nové trhy, které do doby cílového snížení objemu výroby musí alespoň částečně nahradit pokles tuzemské poptávky. Proto byl nucen a i ten nejrenomovanější tržní podnik na světě by se nechoval jinak, využít svých dočasných komparativních výhod a vyvážet také proto, aby vytvářel potřebný finanční ale i sociální prostor pro restrukturalizaci.

O místě a postavení ocelářského průmyslu ČR vypovídá i míra jeho reakce na restriktivní hospodářskou politiku aplikovanou z centra z hlediska udržení makroekonomické (měnové, finanční a další) stability.

Hutnictví železa je obor surovinově a energeticky náročný, s vysokou fondovou vybaveností (zejména hmotného investičního majetku). Rozhodující výrobní zařízení mají dlouhou dobu životnosti a dlouhý cyklus obnovy. Z tohoto hlediska (nízká pružnost oboru na změnu sortimentu) je třeba přistupovat k budoucímu rozvoji oboru včetně marketingu, s vysokou mírou přesnosti. Na druhé straně vložené prostředky jsou relativně dlouho vázány, to vše při vysoké investiční náročnosti výroby. Znamená to tedy při srovnání s jinými obory průmyslové výroby nutnost využívat pro krytí těchto vysokých investičních nákladů dlouhodobých investičních úvěrů, zejména při nedostatku vlastních zdrojů.

Provoz hutního podniku však vyvolává nutnost i čerpání běžných krátkodobých provozních úvěrů pro krytí zejména materiálových zásob. Z výše uvedeného plyne objektivní nutnost vysokého podílu vlastních prostředků pro krytí zásob. Ekonomická transformace, uskutečněná po r.1989, však potvrdila platnost opatření z počátku 60. let, kdy část obratových fondů hutních podniků byla administrativně převedena na bankovní úvěry s úrokem 1%. Takto založený pokles vlastních zdrojů krytí se později přímo promítl ve vysokém úrokovém zatížení hutních organizací a ovlivnil i vysokou převážně druhotnou platební neschopnost uvnitř oboru hutního průmyslu.

Do hospodaření organizací oboru měla nejednoznačný dopad transformace a privatizace. Na jedné straně provedená cenová liberalizace stanovila reálnou tržní hodnotu hutních výrobků (do té doby bylo hutnictví v rámci provedených cenových přestaveb konstituováno jako obor s nižší než průměrnou mírou zisku). "Otevření" západních trhů umožnilo za situace nesolventnosti bývalých zemí RVHP a dramatického poklesu domácí poptávky, zvýšit podíl exportu zejména do oblasti západní Evropy. Pozitivně zde působil proexportní kurs koruny po provedené trojí devalvaci. Dalším faktorem který pozitivně působil na vývoz a ekonomiku byla restriktivní hospodářská politika, zaměřená na utlumení inflace a udržení nízké ceny pracovní síly formou regulace mezd.

Na straně druhé, některé faktory ovlivňovaly hospodaření a konkurenceschopnost českých organizací (s přihlédnutím k specifikům hutnictví), spíše negativně.

Restriktivní protiinflační politika značně ztížila dostupnost a zvýšila cenu úvěrů (k tomu přistoupila opatření obchodních bank k posilování svých rezerv).

Tvorba vlastních zdrojů byla po dlouhou dobu (a zčásti je i nadále) snižována poměrně vysokými odvody daní a pojistného a nízkou výši odpisů, a to za situace vysoce podceněné základny odpisování. Rovněž omezené možnosti tvorby daňových rezerv a opravných položek k pohledávkám nadále snižují cash flow podniků a konzervují vysokou sekundární zadluženost hutních organizací.

Nedostatečně byla a je řešena situace v oblasti proexportní politiky a pojištění vývozu, antidumpingových opatření atd.

Specifickou situací je v současné době probíhající proces privatizace hutních společností, spojený s restrukturalizací.

Jednoznačně lze podpořit vstup dodatečného (většinou zahraničního) kapitálu do hutí, ať už odkoupením obchodních podílů a akcií, či formou zakládání joint venture. Problematickou zůstává kupónová privatizace a prodej obchodních podílů formou veřejné soutěže, bez dostatečného ověření solventnosti nových vlastníků. V takovém případě dochází k "přelévání" finančních prostředků z privatizované organizace k novému vlastníku, např. z titulu nutnosti splácení privatizačních úvěrů. Tyto prostředky pak chybí v procesu restrukturalizace hutnictví (a to i v tuzemském bankovním sektoru).

Klíčovým problémem ocelářského průmyslu České republiky je však zotavení ekonomické aktivity jeho základních tuzemských odběratelů. Motivace potřeby udržet výrobu, resp. snižovat ji cíleně, spočívala v omezených možnostech řešení sociálních důsledků redukce výroby a také v tom, aby likvidace kapacit nečerpala extrémně finanční zdroje, které ocelářství potřebuje na modernizaci výroby.

Zopakujme jen v několika hlavních parametrech cílový stav ocelářského průmyslu v ČR podle studie zahraničních poradenských firem. Po roce 2000 se podle prognóz z let 1992, 1994 a 1996 očekávalo, že ocelářský průmysl ČR bude vyrábět 6.5 mil. tun oceli z původních 10,6 mil. tun v r. 1989. Znamenalo by to výraznou redukci objemu výroby proti r. 1989 a snížení zaměstnanosti na cca 53 tis. osob ze 128 tis. v r. 1990. Tržnímu hospodářství se přizpůsobující stav naší ekonomiky společně se současnou světovou recesí ocelářského průmyslu způsobily, že naše spotřeba oceli na hlavu, která ještě v r. 1989 patřila k nejvyšší na světě, klesla na méně, než jednu polovinu a očekáváme, že po oživení ekonomiky spotřeba vzroste a dosáhne alespoň úrovně kolem 450 kg na obyvatele. Redukce kapacit výroby na druhé straně usnadní dosažení konkurenční schopnosti a výkonnosti ocelářského průmyslu.

Celkový vývoj českého hutnictví se v prvých letech transformace ekonomiky odvíjel na pozadí příznivého makroekonomického vývoje v ČR. Již v 4. čtvrtletí roku 1992 došlo poprvé v transformačním období k meziročnímu růstu hrubého domácího produktu (HDP). Ten sice v průběhu r. 1993 dále klesal, především z titulu dopadů rozdělení bývalé ČSFR (k 1.1.1993), v r. 1994 však již meziročně vzrostl o 2,6% a v r. 1995 o 4,8%. Současně s tím v uvedeném období rostla tuzemská poptávka a dále klesala míra inflace ze 17% v r.1993 až na 9,1% v r. 1995. To mělo svůj odraz i ve snížení diskontní sazby České národní banky a ve zlevnění úvěrů.

Tyto příznivé ekonomické podmínky, z hlediska trendu vývoje, byly doprovázeny i relativně příznivou situací oboru hutnictví železa ve světě, kdy r. 1994 znamenal počátek oživení na trhu ocelářských výrobků i přes nižší odhadované tempo růstu v r. 1995.

Zatímco tržby v oboru hutnictví železa ve stálých cenách se zvýšily v r. 1994 meziročně o cca 2%, růst v r. 1995 činil již 13,5%. Vyšší výroba se vlivem zejména fixních nákladů (vzrostla rovněž vybavenost pracovníků základními prostředky) projevila v poklesu mzdové náročnosti (z 13% v r. 1993 až na 11,5% v r.1995). V porovnání s r. 1993, předstihl v r. 1994 růst produktivity práce tempo růstu průměrných výdělků (v r.1995 činil tento předstih v hutnictví železa již 24% ). Pozitivní trend bylo možno dokumentovat i ve zlepšujících se ukazatelích rentability.

Objem exportu válcovaného materiálu vzrostl z necelých 3 mil. tun v roce 1989 na 4,4 mil. tun v roce 1993 a při poklesu objemu výroby to znamená ještě rychlejší nárůst podílu exportu z celkové výroby. Jiná je situace u trubek, kde rozhodující slovo dává hluboká odbytová krize v zahraničí.

Do budoucna, t.j. pro vzdálenější časový horizont, lze předpokládat, že objemy exportu hutních podniků ČR nebudou vybočovat ze stavu odpovídajícího výrobcům v EU.

Hlavní zpracovatelé oceli v ČR jsou v obdobné situaci, kdy hledají alespoň po přechodnou dobu možnosti odbytu svých tradičních výrobků, ani oni zatím nepřicházejí s novými požadavky na ocelářské výrobky, samozřejmě i oni řeší otázky privatizace. Klima pro ekonomickou aktivitu je u tradičních a nejvýznamnějších odběratelů ocelářské produkce podobné jako ve vlastním ocelářském průmyslu. V roce 1993 dále poklesla průmyslová výroba zhruba o 5%, podobně poklesla i výroba ve stavebnictví a ještě výrazněji aktivity v dopravě.

Tolik k situaci českého ocelářského průmyslu v počátečním stadiu samostatné ČR.

Přestože vývoj ocelářského průmyslu v České republice byl složitý ve všech stránkách jeho existence, ukažme si jej pomocí výběru několika parametrů, které vyjadřují základní rysy tohoto vývoje.

Protože vše je doloženo tabulkami či grafy, můžeme se plně soustředit na charakteristiku vývoje spíše uvedením důvodů a příčin tohoto vývoje.