Výhled

Kolem roku 2000 se očekává, že v českém hutnictví železa (nikoliv jen v samotném ocelářství) bude pracovat cca 53 tis. pracovníků, t.j. cca o 40 tis. pracovníků méně, než v r. 1990. Uvedené množství uvolňovaných pracovníků již nebude možno umístit do ostatních sektorů přirozenou cestou tím spíš, že úbytek pracovních příležitostí se bude koncentrovat do určitých regionů (viz politika zaměstnanosti, výhled odbytu a výroby a vztah k produktivitě).

Zopakujme ještě jednou, že z dlouhodobějšího vývoje objemů výroby oceli lze vysledovat, že situační podmínky ocelářských podniků v závislosti na situaci na trhu cyklují mezi vysokou konjunkturou a stavem, který lze označit až jako krizový. Ukazuje se, že délka cyklu se zpravidla pohybuje mezi 4 až 6 lety. Poslední krizové sedlo v r. 1994 a z části v roce 1995, které postihlo zejména Evropu a Japonsko, přivedlo mnoho podniků v těchto regionech do ztrát, zatímco naše ocelářské podniky vlivem zvládnutí velkých objemů exportu a s využitím komparativních výhod zůstaly v pásmu zisku.


Stále slábnoucími komparativními výhodami jsou především nízká úroveň mezd, odpisů, dopravních tarifů a také proexportní měnový kurz.

 

Stálým problémem je potřeba čelit dumpingovým žalobám. Export do geograficky velmi dobře situovaných zemí EU- zejména do SRN je regulován oběma stranami odsouhlaseným regulačním režimem. Pro tzv. citlivé položky je dohodnut a praktikován duální licenční systém založený na limitování a sledování obchodu s těmito položkami jak u nás, tak v zemi dovozce. O to aktuálnější hrozbou však může být snaha výrobců v některých zemích nahradit objemová omezení dumpingovými žalobami. Ty jsou v současném obchodu s ocelí využívány čile a jejich důsledkem může být stanovení trestních cel ve výši, ve které již nebude možno efektivně příslušný výrobek vyvážet. Tato cla mohou být uvalena i na dobu delší než 5 let.

 

V nejbližší době musí ocelářství prohloubit úsilí o udržení kontinuity vývoje výroby i odbytových směrů a k tomu uplatňovaných metod jako nástupu k osvojení si přístupů, které již jsou uplatňovány a budou se jako nezbytné prosazovat stále naléhavěji. K nim patří adekvátní reakce na procesy internacionalizace, globalizace, vytváření strategických aliancí, osvojování a praxe agresívních marketingů a samozřejmě celý komplex restrukturalizace, modernizace výrobkové a technologické struktury včetně racionalizace spotřeby práce.

 

Ze všech faktorů nejpodstatnější je fakt, že rozhodujícím předpokladem dalšího rozvoje ocelářství v ČR bude míra oživení ekonomiky a s ní i tuzemské spotřeby oceli.

Je to proto, že

  • ocelářství ČR nemá podmínky k tomu, aby se trvale udrželo jako převážně exportující odvětví
  • šance nepřímého vývozu oceli v podobě výrobků obsahujících ocel jsou mnohem všestrannější a flexibilnější
  • doufat je třeba i v to, že se stát pustí do budování infrastruktury, která vždy přináší i podporu spotřeby oceli .

  • Dalším důležitým faktorem je hospodářská politika branže.

Zatím nebyla ve srovnání se zahraniční praxí precisně formulována a tudíž ani ve významnějším rozsahu realizována a příčiny toho spočívají v několika skutečnostech

  • v celkovém klima hospodářské politiky vlády jako absolutizace moci trhu a tudíž malá odezva na hlasy požadující odvětvové pohledy
  • doposud jednoznačně nevyhraněný jednotný pohled samotných zástupců ocelářství.


Jediným trvalým handicapem ČR jsou vnitrozemská poloha a chybějící adekvátní vodní dopravní cesty ovlivňující náklady dopravy jak u dovozu surovin, tak u exportu. To je však také současně kompenzujícím vlivem a ve skutečnosti částečným ochranným filtrem i proti dovozům, takže je jej možno z pohledu strategie rozmístění výroby a obchodu považovat za faktor saldový. Také pokud jde o ceny paliv a energií je nutno uvažovat o vyšší nákladové zátěži. Chápejme to však spíše jako součást zadání strategie rozvoje a atribut náročnosti tohoto zadání.

 

Objem ekonomicky realizovatelné výroby oceli bude také ovlivněn saldem dovozu a vývozu ocelářských výrobků. Část dovozů ocelářských výrobků se váže a bude se i dále vázat na sortiment a provedení výrobků v ČR nerealizovaných, neboť při nízkém objemu výroby nelze realizovat celou šíři požadovaného sortimentu. Optimální a dosažitelné se zatím jeví aktivní saldo vývozu a dovozu kolem 0.5 mil. t, což by umožnilo vyrábět cca 5 mil. t výrobků při relacích 1.5 mil.t vývozu a 1 mil.t dovozu. Vyšší mezí by mohla být výroba 5.5 mil.t při vývozu 2.5 mil.t a dovozu 1.5 mil.t. Vezmeme - li v potaz vyšší využití kapacit v podmínkách konjunktury, pak potenciál výroby oceli a jejího zpracování může přesáhnout i 7 mil. t. 30 % podíl vývozu z celkové výroby lze považovat za reálný objem, realizovaný ocelářstvími s obdobnými parametry v zahraničí vcelku běžně. Lze proto říci, že do budoucna, t.j. pro vzdálenější časový horizont, lze předpokládat, že objemy exportu hutních podniků ČR a tuzemské spotřeby nebudou vybočovat ze stavu odpovídajícího výrobcům v EU. Zde je však třeba upozornit na to, že bilance zahraničního obchodu s ocelí vyjádřená hodnotově může vypadat zcela jinak.



Dlouhodobá strategie přežití ocelářství ČR spočívá ve stabilizaci možností dodávek jeho výrobků do tuzemska. Platí zde známé pravidlo, že ocelářství může snadněji pohlížet na rozvoj, pokud ekonomika dosahuje trvale růst HDP alespoň 3 %. Rok 1995 byl z tohoto pohledu rokem příznivým, v r. 1996 se sice tempa snížila, otazník roku 1997 má dvě stránky mince, neboť vše svědčí o tom, že se znevýhodní dovozy a zvýhodní vývozy ocelářských výrobků, ať již se makroekonomický růst bude realizovat jakýmikoliv tempy.

 

To vše opravňuje k tomu, abychom o budoucnosti ocelářství ČR hovořili v poloze její reálné perspektivnosti a náročnosti řešení pro management. Budoucnost oceli není jen ve schopnosti ji efektivně vyrobit, ale také umět ji efektivně zhodnotit. Tento pohled pak znovu ukazuje ocelářství i v poloze barometru celkového stavu ekonomiky ČR a z hlediska globalizace a internacionalizace také i jako barometru stavu ekonomiky na úrovni regionů.

 

Znovu je třeba zdůraznit, že ocelářství ČR nelze ze zcela jednoznačných důvodů strategicky zaměřit na vyhraněně převažující exportní odvětví. Proto velmi záleží na celkovém stavu ekonomiky ČR, na jejím pokračujícím profilování v podobě struktury ekonomických aktivit odpovídající standardu vyspělých hospodářských zemí, což lze mimo jiné charakterizovat i úrovní spotřeby oceli na obyvatele ve výši mezi 350 až 600 kg/obyvatele. To je základ, který dává reálnou výchozí šanci ocelářskému průmyslu svými podnikatelskými aktivitami se o podíl na této spotřebě konkurenčně ucházet a vhodně je kombinovat s proexportními aktivitami.

 

To samo o sobě nejlépe vymezuje možnosti i nutnost samotného ocelářství usilovat o udržení se v konkurenčním pásmu výrobců, dodavatelů a zpracovatelů oceli a úlohu státu, kde je nutno zdůraznit především potřebu nastolení kurzu hospodářské politiky odpovídající standardu ve vyspělých zemích. Znamená to kromě jiného a lakonicky řečeno vytvářet v ekonomickém prostředí stimuly pro meziroční růst HDP alespoň ve výši 5 % .